Život není peříčko a Bruce Wayne o tom ví své. Už nějakou dobu žije životem, který mu od dob Tima Burtona závidíme a spolu s Jackem Nickolsonem se ptáme, kdeže bere ty nádherné hračky...



Vzkříšení a rehabilitace Batmana coby hrdiny s velkým H už asi nikdo nečekal a Batman Begins zapůsobil jako blesk z čistého nebe. Když se budu držet tohoto klišé, tak Temný Rytíř si sebou vzal mraky, bouře a bůhví co ještě, takže blesky nás nepřekvapí tím že tu prostě jsou, ale tím jak omračujícím způsobem je s nimi nakládáno.

O co tedy vlastně jde?

Do Gotham City přijel cirkus pana Jokera, který tak nějak nechce nic jiného než důstojného soupeře a Batman mu prostě padl do oka. Joker však rozhodně není psychopat. Joker je sociopat a ze všech zúčastněných má dokonce asi nejvíc jasno, což dokazuje tím, že se prakticky celou dobu drží o krok napřed. Batman sice bojuje co to dá, ale jeho víra ho opouští a tak nějak tajně doufá, že by se jeho město mohlo konečně postavit na svoje nohy. Na ty mu pomáhá Harvey Dent. Neúplatný a naskrz čestný člověk na svém místě, který nevěří v nic jiného než ve výhru a to i v boji o dívku svého srdce, se kterou se přetahuje... s Brucem Waynem...



Je toho hodně, co by se o tomto filmu dalo říct, ale Christopher Nolan mne na dvě a půl hodiny nekompromisně zarazil do sedačky a jen sama prozřetelnost mi dovolila se párkrát nadechnout. Na plátně už totiž dávno není Batman, ale Váš stárnoucí a unavený známý Bruce Wayne, kterému fandíte a svým způsobem mu přejete, aby tu masku mohl odložit a zmizet... A když budu ještě patetičtější, ta tíha na člověka dopadne o to víc, že všichni moc dobře víme, že producenti si budou přát trojku batmana možná ještě víc než diváci a že Nolan, Bale a spol. na jejich nabídku nebudou moct říct ne...

Heath už odřekl...
(to nebyl vtip : tenhle film mě rozbil na několik dalších hodin a to jsem v tom ani nemusel hrát...)

(sbalit článek)<<<

Festivalů otevřeného vzduchu [čti : oupn-ér] je po našem území rozeseto poslední dobou více než běžný člověk stihne sjezdit, poplatit a vůbec zvládnout, takže před samotným příjezdem jsem jen tiše dumal nad tím, kolik lidí asi přijede. Celkový dojem sice mohla relativně velká plocha dělící jednotlivé stages, ale na druhou stranu bych to celé shrnul jako veskrze pozitivní i přes fakt, že pořadatelé by ještě tak tisíc lidí uvítali s plně otevřenou náručí. (Dle drbů by jich s otevřenou náručí potřebovali ještě něco ke dvěma tisícům, ale to už bych si zase nedovedl představit já)

Buď jak buď jsem se pokusil zhostit dokumentace této události tím, že jsem přecházel mezi hip-hop a dnb pódiem a snažil se dohnat technické nedostatky fotoaparátu nalezením úhlu pohledu, který všudypřítomní zrcadlovkáři opomenuli. Tím bych chtěl vysvětlit možná až přílišnou abstraktnost některých snímků... Tak...

Mým hlavním cílem bylo poslechnout si PIO SQUAD, PSH a samozřejmě hlavní hvězdu dnb stage dj set Noisia, kterýžto jsem málem prokaučoval zběsilým focením všeho co dýchá, takže u konce už jsem třel baterii z mého fotoaparátu v dlaních a ještě jsem jí sliboval něco v tom smyslu, že když dá ještě pár fotek s bleskem, že jí pořídím sestřičku...

Nakonec mi dala... Takže v následující galerii někde u konce můžete vidět i pravého nefalšovaného a skrz naskrz Dutch Holanďana!

  FOTOGALERIE TADY!(další články) / (sbalit článek)<<<

Učitel lásky je komedie těžící z ( už nejen ) americké posedlosti blízkovýchodními new age záležitostmi ( knihy s divným názvem, soukromé mantry, lekce sebepoznání, lekce tantry, henna, kabala ) a pokud zrovna teď nesedíte na svém hřebíkovém lůžku a nelapáte po dechu, myslím že tenhle film byste mohli zkousnout. Nebo nechat předžvýkat…

Příběh je prostý, ale nikoliv stupidní. “Tiger Woods“ hokeje má krizi, protože ho opustila žena a od té doby nedal jediný gól a jeho tým je v krizi. Tato je o to horší, že novým miláčkem krásné Prudence není nikdo jiný, než brankář konkurenčního týmu, který je talentovaný, romantický a ještě k tomu... Je to debil a Justin Timberlake ho hraje naprosto skvěle, čímž u mne získal další body, ale jako bych nic neřekl. Každopádně velká krize si žádá rychlé a kvalitní řešení a proto se Guru Pitka vydá na cestu záchrany jednoho vztahu. Ne z lásky, ale aby ho taky pozvala Oprah a on mohl být další Depak Chopra… To je Chopper lásko…

 
Tomu se říká pořádnej smysl pro humor

Myslím, že nemá cenu řešit herecké výkony nebo kameru. Osobně jsem od tohoto filmu čekal jen další ujetost a nakonec jsem byl mile překvapen tím, že se tam dostalo i poměrně dost narážek, které rozhodně nejsou stupidní. Možná to ale bylo způsobeno tím, že vedle těchto si Guru Pitka neodpustí ani několik naprosto dementních poznámek a momentů, které jsem mu odpustil snad jen proto, že bylo vidět, že si to při natáčení fakt užili, což už sice trochu zavání, ale na druhou stranu je tu pořád silná nálož humoru, který se rozprskne po místnosti jak… Nebo jinak. Tenhle film vám sice nenatrhne… No. Prostě lepší než drátem do… Nebo jinam…

Love guru tak kromě klasického klišoidního příběhu přináší desítky odboček, které vás mohou, ale nemusí potěšit. Důvodem je skutečnost, že prakticky každých pár minut na vás kouká, pomrkává anebo přímo řve nějaký odkaz. Tu se mihne pěst plná hněvu. Pak najednou prosviští Bollywood jak prase…

Konečný verdikt? Co je to konečný? A co tam dělal Ben Kingsley s mopem? Líbilo se vám to? Co na to řeknou lidi?

  (sbalit článek)<<<

O Johna Hancocka, superhrdinu-alkoholika a pobudu si na začátku filmu nikdo neopře ani kolo a není se čemu divit. Tak nějak sice tuší, že ho jeho schopnosti předurčují k velkým činům, ale když už se k něčemu náš milý John dokope, většinou to… dokope…

Schéma příběhu je podobné všem těm známým a stokrát vylouhovaným příběhům o proměně chladného surovce v citlivého ošetřovatele tuleních mláďat a podobných skopičin a cynické hlášky a antihrdinský look by to asi dost těžko zachránily. Ono totiž kromě tématu „převzetí odpovědnosti“ se ve filmu až zas tak moc neděje. PR agent se snaží Willovi vysvětlit, že takhle to dál nejde (což je samosebou relativní). PR agentova žena zase tvrdí že Will jiný nebude (to je také relativní) . PR agentův syn si Willa oblíbí. (Osmileté děti si s oblibou vytváří vztahy s narušenými superhrdiny).

Počkat. A co ukázky? Ano. Ale ukázky už jste viděli a těch dalších pět vtipných sekvencí vám vyzrazovat nebudu…

 Abych Hancockovi nekřivdil, po všech těch velmi vlažných recenzích jsem byl vlastně docela mile překvapen, protože vše, co se tomuto filmu dá vytknout je to, že potenciál tohoto příběhu byl mnohonásobně vyšší, ale tak třeba dvojka bude lepšejší ne? (sbalit článek)<<<

Michel Gondry jako tvůrce videoklipů ovlivnil celou generaci nočních nespavců svými lehce vyšinutými a navýsost kreativními klipy pro taková jména jako jsou Bjork, Chemical Brothers, Fatboy Slim nebo Radiohead. Jako filmový tvůrce ve spolupráci s Charlie Kaufmanem natočil Věčný svit neposkvrněné mysli a svou filmovou analýzou vztahů podle mého přiblížil přesně tomu bordelu, který má při potkávání svých životních lásek každý z nás... 

Děj se poněkud zkomplikuje ve chvíli, kdy se Jack rozhodne elektrárnu sabotovat a učiní tak poměrně nevybíravým způsobem, za což je odměněn pořádnou porcí čiré energie. No a když vám září hlava a nějakým zázrakem máte někde poblíž VHS videopůjčovnu... Milý Jack milému Mosovi prostě svou vygumovanou hlavou vymaže všechny filmy, což by v místní komunitě kinofilů mohlo způsobit nepokoje… Jack přijme zodpovědnost a rozhodne se stav věci napravit tím, že ústřední dvojice a několik dalších skoropřátel na prázdné kazety začne dotáčet své verze daných titulů. V rychlém sledu za sebou tak budete mít možnost vidět geniální mikroremaky Krotitelů duchů, Mužů v černém, Robocopa, ale třeba i Lvího Krále…

    
Robošrot

O čem to je, to si můžete přečíst všude, ale jestli si tenhle film užijete, to už je otázka trochu těžší… Následující test by vám to mohl trochu ulehčit…

1) Víte kdo to byl Ed Wood?

2) Máte rádi absurdní humor?

3) Chodíte večer spát a ráno vstáváte?

Pokud jste na předešlé tři otázky odpověděli alespoň jednou kladně, tenhle film by se vám mohl možná alespoň trochu líbit…
(test byl vytvořen ve spolupráci s tělovýchovnou fakultou univerzity třetího věku)

  (sbalit článek)<<<

Ahoj, jsem František a jsem děvkař... Když jsem viděl plakát, říkal jsem si, že to bude asi trochu trapas... pak jsem viděl upoutávku a ta se mi líbila moc... No a nakonec jsem si zašel do multiplexo šupoplex na malý český film, snědl jsem kamarádce všechny lentilky a... no... Jak to říct. František je sympaťák, trochu ňouma, trochu frajer. Trochu jako my všichni, co spolu serfujeme... Hrozně nerad bych mu ublížil, ale nakonec asi budu muset.

"Copak se mu to asi honí hlavou?"

Příběh Františka, který je děvkař a od ženy se prosouloží do ordinace, kde osouloží pacientku, kterážto ho pak pomocí stížnosti na lékařskou komoru nechá odvelet do sociální tísně reprezentované soužitím se starostlivou maminkou, odkud František podniká výpady tu a tam, až nakonec zakončí svou pouť v bratrově autoškole, kde se zase tak trochu souloží, no a... Heleďte o to nejde. František je totiž konverzační komedie o souložení a vším, co s tím souvisí (tuším, že to jsou vztahy a něco jako... začíná to na L a končí na A, ale nevim...). Několik vtipů je fakt moc vtipných, jenže tvůrci se zřejmě rozhodli, že z každé hlášky vytěží maximum, takže leckdy se mi stalo, že se mi vtip objevil v hlavě ještě před jeho vyřčením (teď se nepokouším machrovat). Na druhou stranu je nutno přiznat, že i přes netradiční herecké obsazení, kteréžto nelze než pochválit, se film pohybuje přesně v té míře civilnosti i absurdity, kterou by jeden od konverzační vztahové komedie očekával...

Ono koneckonců asi největší problém s Františkem mám ten, že těch pár vtipných scén dost silně kontrastuje s momenty, kdy mi sice nebylo zrovna do pláče, ale tak nějak jsem musel přikývnout, že takhle to bohužel občas chodí...

Takže resumé? No... Chcete třeskutou komedii? Nevim... Chcete drama s několika vtipnými momenty... Nevim... Chcete film o vztazích a potřebujete si spravit chuť po Medvídkovi? Tak to zase jako jo... Už jen kvůli Milošovi...

  (sbalit článek)<<<

Pražský kluci jsou možná TOP, ale Pio Squad sou OVER THE TOP a to myslim sakra vážně. Punk is Dead už napověděl, že pragocentristé by si měli sednout do kouta a počkat... No a co dál? No je na čase udělat další krok...

Anebo skok? Po nástupu Super Croo a invazi analogů se celá scéna obrátila naruby a od bříz a kamarádíčkování všichni nastoupili na diktát drsňáků, kam přestoupili i PSH a spol. Scéna nám prostě trochu zhoustla a pro slabé kusy tu není místo. Pio Squad nikdy nebyli sentimentální čajíčci, takže ve víru změn se pohybovali suverénně a singl Chvátám mě rozbil na padrť. Nutno přiznat, že zbytek alba mi, kromě asi tří věcí, pod kůží nezůstal. O to větší šok jsem zažil při poslechu Interview. Tohle je ta pravá bílá síla na černé šachovnici...

V době, kdy se za největší úspěch dá považovat fakt, že se někdo alespoň na jednu délku beatu přiblíží někomu z MTV, působí Pio Squad jako zjevení, protože Interview je hudebně dál, než celá naše popová scéna. Možná si říkáte: "proč ten idiot srovnává hiphop s popovou scénou?" Otázka je na místě, ale dovolím si ji sestřelit. Pio squad totiž zvladli album naplnit písněmi, které nepostrádají melodie. Žádné frázování od začátku do konce. Tohle jsou songy. Žádný slavíci se nekonají, ale o to tu nejde. Kluci znají svoje možnosti, a pokud se vydávají za jejich hranice, jsou si toho vědomi a je to znát.

Nebudu tady rozebírat track po tracku, protože... No prostě si to dneska radši potřetí poslechnu...

Album roku v květnu? Jo... Interview a pod to se vám klidně...

  (sbalit článek)<<<

Madonna se totiž už od Ray of Light vzhlédla ve spolupráci s těmi, kteří jsou momentálně IN. Ray of light měl na starosti William Orbit a pod Madonnin hlas nakladl tolik vrstev a podkladů, že z toho šly uši kolem. Následující alba už podobnou revoluci sice nepřinesly, ale Madonně se každopádně nedá upřít zásluha o vpašování nových prvků do dnešní dance music.

Hard Candy (dále jen HC :) )

"Ahoj chlapečku, nechceš bonbónek?"

Hned první song vám dá jasně najevo, kam má namířeno a z téhle trasy už nesejde.

Candyshop mi nicméně dost silně připomíná jednu pecku od Nelly Furtado a to... no... jednu z těch, co produkoval Timbaland... Už tušíte, kam mířím?

4 Minutes je pro mě momentálně asi největší pecka. Hostující Justin dodává rovnováhu a lady M si to evidentně užívá...

Give it to me je taková 1step skočka se silným refrénem o tom, jak se dá pařit až do rána...

Heartbeat mi silně připomíná candy shop, ale je to o trochu víc emo a obecně trochu blíž tomu, co asi sedlo všem zúčastněným...

Miles Away, jakoby z Music utekla. Španělka, zlomený rychlý hiphop beat a sem tam nějaké to pípnutí analogu. Vocodery už jsou totiž out a všichni to ví... 

She´s not me je hudebně dost funky, ale asi poprvé mi tu na mysl přišlo to, co už dlouho cítím a asi na tom něco bude. Madonna je jen jedna, ale čas nezastavíš...

Incredible je veselá, skočná a tak neuvěřitelně tuctová a přeplněná, že když v půlce nastoupí jen kopák a Madonnin hlas, člověku se skoro uleví, ale za třicet vteřin je všechno zpátky...

Beat goes on s hostujícím Kanye Westem mi připomíná Shut up od Black eyed peas, anebo některou z předchozích skladeb...

Dance 2 Night YEAH YEAH YEAH Ush... Ne... Nebudu vás otravovat tím, co mi to připomíná, protože o to tady opravdu nejde. Navíc tahle pecka je velice přímá, jednoduchá a na nic si nehraje. Navíc fakt valí...

Spanish Lesson no... kytara, kastaněty, zlomený beat a signorita who wants to fall in love... hm...

Devil wouldn´t recognize you mi vyrazila dech... Silná melodie, text jen s minimální mírou klišé a celkový dojem, který jsem měl za poslech tohoto alba poprvé... Tohle si pustím ještě jednou...

Voices Who is the master and who is the slave... Nevim, ale tklivé smyčce a slow break mě tentokrát moc neoslovil, ale možná je to tím, co tomuhle songu předcházelo...

No... a to je vše... Madonna tentokrát hudebně vsadila na jednu kartu a přestala se snažit vnášet někam svěží vítr, protože je jí jasné, že o ten tu nikdo nestojí. Její volba je logická, ale nejsem si jist, jestli je nejsprávnější. Timbaland and co. totiž mají ojedinělý rukopis a rozhodně stojí zato si jejich názor na věc poslechnout, ale je třeba také brát v potaz skutečnost, že současné r´n´b pecky jsou založeny na jedné, dvou smyčkách, a pokud vám Pharell, Timbaland a Justin nic neříkají, může se Hard Candy jevit jako naleštěný kolovrátek s dobře pěstěnou paní kolotočářovou. Ostatně můj asi největší problém s HC je ten, že nevím, jestli už všechen ten sex a vrtění zadkem Madonně nemůžu anebo nechci uvěřit... Abychom si rozuměli. Hard Candy je dobré a zábavné album a Madonna je pořád "MCBP", ale všechno má své mezem, já se o ní tak nějak bojim, aby nám nezhelenkovatěla, protože "BCBP" bych už nedal...

  (sbalit článek)<<<

Počkat… Tohle tu už dlouho nebylo. U tohohle alba jsem se bál konce první skladby tak strašně moc, že po doznění posledního smyčce jsem krátce fibriloval. Goldfrapp dle mého totiž stylovými proměnami kopírují celkem zdatně francouzské svérázy Air. Odskoky k elektru mě občas trochu znejistí, protože jsem občas konzervativní. Třeba a právě v případě Goldfrapp, kde jsem po "Felt Mountain" jen těžko opouštěl horská údolí…

Zavřete oči...

Nerad bych ale byl sentimentální, protože to se při příchodu jedné z nejlepších desek poslední doby prostě nesluší, ale jak jsem se bál konce první skladby, protože v tu chvíli jsem si říkal, že už to může být jen horší (tzn. Nemůže být lepší…), přepěkně jsem se přepočítal. U "Road To Somewhere" jsem se už jen připitoměle koukal do stropu a usmíval se jako… no ano… proč to neříct… jako zamilovaný kretén.

Pokud bych měl zkusit hledat chyby, abych dostál pocitu, že mě za tyto řádky nikdo neplatí (jako bych snad já zaplatil za… ale peněženku bych neukradl), tak bych možná zkusil podotknout, že je tam moc cukru a občas to zní trochu pateticky, ale pak bych si za to musel dát pár facek, protože tolik slunce vám nedonesl ani Zakopčáník za celou dobu svého nešťastného působení v relacích o globálním oteplování.

Dobře, měl bych se trochu uklidnit.

Holky a kluci, tohle je pravý Emo a má koule. Sorry Alison.

Dobře. Objektivně. Objektivně to tentokrát opravdu nesvedu...

Tohle mi chybělo...


Dík

  (sbalit článek)<<<

Bohužel nic...

Když dva dělají totéž, není to totéž, UK vs. US.

Hayden Christensen se od dob přeměny na Darth Vadera nikam moc neposunul, takže se umí usmívat a mračit. Pak zjistí, že se umí teleportovat, a tak toho náležitě využije. Cestuje, sbírá pohlednice a občas se přemístí do nějakého trezoru, aby si vyměnil drobné. Celou dobu mu pak jde po krku Samuel L. Jackson, který poslední dobou bere s prominutím každej shit a ani blond přeliv ho tentokrát nespasí. Upřímně vypadá jako idiot. Celkem vzato mě asi nejvíc oslovil Jamie Bell (Billy Eliot), který reprezentuje dalšího z Jumperů, ale narozdíl od sebevědomého Amíka Haydena se alespoň umí chovat, schovat a především si plně uvědomuje podstatu věci. Co si budeme nalhávat, teleportovat by se chtěl umět každý, ale ne každý by odolal... čemukoliv... Já třeba bych neodolal ničemu, což by ze mě rozohodně udělalo ničemu...ale kde sem to...

Jo... na povrchu... Pokud se Vám líbili X-men 1 a 2, na tohle snad radši ani nechoďte. Nikdo se tady nad ničím nezamýšlí. Špatný versus dobrý a nazdar. Hop sem, hop tam. Plážové lehátko na hlavě sfingy a tak. Jako rozhodně je to lepší než třeba taková Elektra, ale to už je ostatně skoro všechno...

Doug Liman se nedávno zmínil, že by chtěl mít z Jumpera trilogii. No... Pokud byla jednička jako rozjezd, budiž, ale v tom případě doufám, že si na sebe vydělá, protože jinak se Jumperovo dozrávání dočkáme tak nanejvýš někde ve Věřte nevěřte...

Respect (sbalit článek)<<<

Pak přišel Big Calm a jakožto smířlivec jsem si i v této poloze našel své oblíbené pecky a nechával jsem se jimi ukolébávat... Fragments of freedom mě minulo, protože to byl vlastně jen další Big Calm, který vyměknul jak stařec po třech minutách snažení a nezachránil to ani sametově sametový (jinak to nejde) hlas Skye Edwards, která v současné době žije na hranici Texasu a Keache. A co Charango? Přiznám se, že nevím...

Každopádně tohle vše jsem musel zmínit proto, aby bylo zřejmé, že nové album jsem si "pořídil" pouze ze zvědavosti a musím říct, že jsem rád.

Dive deep rozhodně nenabízí nijak hluboký umělecký zážitek, ale atmosférou balancuje mezi Big Calm a nepřekonaným "Who can you trust." Vliv country a blues je pořád silný, ale vzhledem citlivému zapracování je to vše ok.

Jednotlivé songy jste už určitě někde slyšeli, ale je to onen uklidňující houpavý rukopis a sem tam nějaké to etnické zaskřípání, které jsme na Morcheebě měli rádi. Ba co víc. Někdy se beaty zhutní a třeba One Love Carma je regulérní britský down-hop, za který by se nestyděli ani Herbaliser.

Co rozhodně stojí za zmínku je skutečnost, že s odchodem sametové (toho slova se nevzdám) Skye se nikdo nepokoušel zaplnit mezeru jedním člověkem, ale rozumně rozložil rizika hned mezi několik hostů, což se ukázalo jako skvělý tah, protože kdyby se celé album snažil utáhnout kdokoliv z pozvaných, přišlo by srovnávání a v tom by nikdo neobstál... Takhle je to pestré, příjemné a leckdy i překvapující. Podobný model jsem zaznamenal u projektu Zero7 a myslím že tudy cesta vede...

Upřímně jsem to nečekal, ale to bývají ta nejmilejší překvapení.

Back to old roots with new friends

Respect

  (sbalit článek)<<<

Do městečka u jezera se dovalí neprostupná mlha a uvězní tak asi třicet lidí v místní samoobsluze. Hlavní hrdina se svým synem zvažuje možnost dojet pro ženu, která na ně čeká doma, ale i sebemenší expedice za hranici viditelnosti přináší smrt... Někdo viní armádu, někdo v mlze vidí boží trest a někdo si to rovnou spojí, ale věřte mi, že o to tu vlastně vůbec nepůjde. Už dlouho jsem se nebál každého kroku  a hlavně od dob velké sestry z Přeletu nad kukaččím hnízdem jsem nějakou postavu nesnášel tak moc, jak jednu paní ze samoobsluhy. A vo vo vo vo vo tom to je. Frank Darabont je totiž PAN vypravěč a z čakání v mlze vytvořil nejen děsivou story, ale především sondu do podstaty lidského naturelu, který nakonec dokáže vyděsit víc, než tvorové skrývající se v mlze... VAROVÁNI : Tento film má ten nejtíživější konec, který jsem kdy viděl a proti kterému je poprava Bjork v Tanci v temnotách tak trochu večerníček... (sbalit článek)<<<

Otázku "Kam to všechno spěje?" si občas pokládá každý z nás, ale dnes v 1:54 ráno si v karlovarském klubu Rotes Berlin tuto otázku položilo prakticky jednohlasně asi 100 lidí... Proč?

Včera kolem půlnoci  jsem vstoupil do prostor legendárního (to už mu holt nikdo neupře) klubu Rotes Berlin na avizovaný Jamaican Heartbeat Soundboy Special v obsazení - Royal Hifi, Herb Junkies, Tallowah. Lidé před klubem jsou znakem solidní návštěvnosti, takže jsem nadšeně vpadl do klubu. Tam jsem asi na pikosekundu zavrávoral... Kde jsou DJ´s? Nikde... Kde selectors? Na sále? Čtvrtek v Karlových Varech a na sále? Samovražda? Nikoliv. Více než solidně zaplněný parket. Čtyři roots Afroholky, banda selectors a usměv kam se podíváš. Takhle to tu na party vypadá tak leda o festivalu... Mým jediným dopingem byl v tu chvíli ledový čaj a i tak jsem už za čtvrt hodinky cítil na čele krůpěje potu. Vibe mě dostal a byl jsem ztracen. Druhý čaj. Red Bull... 1:45... Něco se děje?

Jindy pokojní  a smířliví reggae people se semkli kolem gramofonů a vypadalo to, jako by se zlomila jehla...

1:54 Tohle je poslední písnička, Klub Rotes Berlin zavírá... díky Vám...

Parket / Bar +/- Padesát na třicet. A proč? PROTOŽE KONČIME!!!! Vyhazovač pan Pekelný Anděl (100Kg / 160cm) vstoupil do sálu a velice důrazně se jal vysvětlovat, co myslel tím KONČIME. Pak šel do přední části klubu a takřka s prvorepublikovou grácií se jal to samé vysvětlovat sedícím. Ti se vrhli na bar udělat poslední objednávky, ale byli posláni do...domů...

Chtělo by se říci, no a co? Příště to uděláme tam, kde si hostů váží... Jenže úterní drum and bass party ve wé v obsazení Babe LN, Akira, Bifidus Aktif, Honey, Lefty... skončila z vůle, nebo ze zvůle barmana jen o něco málo později s tím, že poslední panáky jsme dostávali ještě hodinu za dunění Rage Against the Machine, které jsem vyhandloval oproti System of Dawn...

Otázkou není kam to spěje. Otázkou je, kdo za to může? Nepochopení tržní ekonomiky. Minimální mzdy barmanů odůvodněné tím, že stejně budou krást... Nedůslednost nás, kteří by do takového klubu nejradši už nikdy nešli, kdyby bylo na výběr? Myslím že ode všeho trochu. Já dnes v Rotes Berlin hraji. Ponesu si své pití a první song bude requiem za včerejší party. Chtěl bych říct, že už tam nevkročím, ale to bych se musel zavřít doma a nechodit nikam.

Do nového roku bych proto přál nám všemí více klubů, lepší podmínky a motivaci pro barmany a majitele a nechť nás síla provází...

Díky a Respect

  (sbalit článek)<<<