Sedíte jen tak s kamarády. Oheň hoří, kytara drnká. Zpíváte – třeba starého Nohavicu. Najednou to v křoví zapraská a vy sebou trhnete. Co to bylo? Divoké prase, nebo kontrolor z OSA? V představách mnoha lidí by divočák byl tou lepší alternativou.

V médiích se OSA (Ochranný svaz autorský) opatřuje přívlastkem „obávaný“ a zmiňují se jeho „nevybíravé praktiky“. Své lidi má prý všude: pronikají do tělocvičen, zkušeben dětských sborů, na venkovské zábavy, vlezli by dokonce i do čekáren u lékaře – kdyby je odtamtud soudně nevyhodili. OSA je tak nepopulární, že si jeho odpůrci dokonce založili festival Anti-OSA fest a natruc také vlastní organizaci: Svaz nezávislých autorů.

Pojem „kolektivní správce autorských práv“ je většinou znám jen lidem, kteří mají co do činění s uměleckými díly (hudbou, texty, filmy, obrazy) a jejich šířením, ať už naživo nebo prostřednictvím médií a vysílačů. Jenže ve skutečnosti s nimi máme co dočinění všichni. Alespoň od té doby, co byla do autorského zákona zanesena formule o odměnách za rozmnožování pro osobní potřebu. Mezi lidmi se té částce běžně říká „výpalné“, „odpustky“ nebo „skrytá daň“. Platíme ji z každého prázdného nosiče, který si koupíme. Z každé kopírované stránky. Dovezené kopírky. Nahrávacího přístroje. Ale proč vlastně? A komu?

Výpalné, nebo spravedlivá odměna?

První šok z nekontrolovaného rozmnožování si hudební průmysl zažil v 70. letech, kdy se objevily magnetofonové kazety. V 80. letech pak byly zavedeny první poplatky. Reprodukčních technologií stále přibývalo a nešlo jen o hudbu. Kopírku, tiskárnu nebo skener dnes může mít kdokoli a počet kopií jakéhokoli duševního vlastnictví (včetně jeho rozšíření po síti) je neomezený.

„Co se náhradních odměn týče, panuje naprostá neinformovanost. Ti, kdo mají nejvíc platit, jsou komerčně zdatní, lobbují a obracejí názor veřejnosti proti správcům práv. Tak vzniká obraz jakési mafiánské bandy, která inkasuje poplatky a nechává si je,“ říká Jiří Srstka. Je ředitelem literární agentury Dilia, která je – co se špatné pověsti týče – u nás za OSA v těsném závěsu. Oběma organizacím přitěžuje pověst z minulého režimu, kdy prosluly přerozdělováním peněz umělcům podle jejich politických zásluh. Skrytějším, ale o to aktivnějším správcem práv je Intergram, který od roku 1992 sdružuje výkonné umělce a výrobce zvukových záznamů. Jeho předseda Martin Mařan říká: „Nikdo nám nebude tleskat za to, že vybíráme peníze, to je jasné. Není třeba ty částky zveřejňovat, na druhou stranu musíme být maximálně průhlední.“

Aby mohli kolektivní správci vykonávat svou činnost, musejí nejprve získat oprávnění od ministerstva kultury. Jednou z podmínek je, že musí jít o neziskovou organizaci, tedy takovou, která ze zákona nesmí vydělané peníze hromadit ani investovat do ničeho jiného než do své základní činnosti. Správci si odečítají pouze režijní náklady. Protože se jedná o občanská sdružení, schvaluje tyto náklady správní rada a na valné hromadě také členská základna. Kontrola tu tedy je, nějaké velké úniky do kapes „mafiánských“ správců nehrozí. Na jejich činnost navíc musí podle zákona průběžně dohlížet také ministerstvo.

Ale vraťme se k samotným poplatkům. Jejich zavedení a pozvolný nárůst souvisí s rozvojem technologií, díky kterým padá hranice mezi legálním a nelegálním. „Přehodnocuje se pojem duševního vlastnictví,“ říká Mařan. „A stát by měl mít zájem na tom, jak toto vlastnictví co nejlépe ochránit. Protipirátská opatření jsou nesmysl, rozmnožovat se bude. Takhle autoři alespoň z nenahraných nosičů něco dostanou.“

Poplatky jsou tak v podstatě odškodněním za naše spáchané či nespáchané pirátství. Tím také argumentují jejich odpůrci. Celý systém podle nich funguje na presumpci viny, a je tedy demoralizující. „Až dosud jsem si nic nelegálně nestahoval, ale teď s tím určitě začnu,“ vyjádřil to jeden z nich.

Kdo si plní kapsu

„Z OSA mají užitek jen ti, kteří mají z hudby byznys. Aby totiž kapele začal OSA vyplácet poplatky z tvorby, musí dosáhnout určitého finančního obratu z prodeje alb a koncertů. Je to tedy princip – chudým bereme a bohatým dáváme,“ říká mladý organizátor Minicorefestu, akce, kterou pod heslem Do it Yourself pořádají hudebníci, kteří jdou programově proti vnímání hudby jako obchodu. Typické je, že mladík, který si říká Charlie, zmiňuje pouze jediného správce – OSA. Ale o to tu nejde. Zajímá nás způsob, jakým se náhradní odměny rozdělují mezi zastupované umělce. A tady se Charlie dotkl něčeho podstatného.

Všeobecně platí, že o podíl na odměnách se může přihlásit každý tvůrce. Je jenom třeba příslušné organizaci nahlásit konkrétní díla (knihy, písně atd.) a vyplnit formuláře. U takové Dilie hraje při rozdělování peněz z reprografie roli počet knih, žánr a množství stránek. V OSA nebo v Intergramu je to jiné. Peníze z nenahraných nosičů a reprodukčních přístrojů se rozdělují podle výnosu z mechanických práv tvůrce za poslední dva roky. Jednoduše to znamená: čím víc tě hrajou a čím víc prodáváš, tím větší podíl dostaneš i na neadresných odměnách.

Je to jako předpokládat, že lidé si nejvíc budou chodit kopírovat knihy Michala Viewegha, protože se jich nejvíc prodá. Jenže ve skutečnosti tomu může být právě naopak. To, čím jsou zaplavena média, si lidé nekopírují. Filmy, které běží v televizi, si přece nebudeme stahovat z internetu. Takže když si výše citovaný Charlie koupí CD, aby na ně nahrál svou vlastní hudbu pro svoje přátele, zaplatí poplatek, který z větší části spolknou mainstreamoví umělci. A vzhledem k úrovni českých médií a sílící neochotě výrobců riskovat – prostě pop.

Daň na živou kulturu

Martin Mařan obhajuje plošné poplatky tím, že je třeba umělcům nějak kompenzovat propad hudebního průmyslu. „Neinvestuje se do budoucnosti, nová jména nemají šanci,“ říká. „Masová popularita nejde ruku v ruce s kvalitou. Nejvíc ohroženy jsou malé žánry. A mladí umělci, kterým nikdo nechce nic vydat.“ Jenomže právě tato ohrožená skupina z náhradních odměn neinkasuje nic.

V jedenácti zemích Evropské unie je ze zákona kolektivním správcům předepsána povinnost odvádět určitou část vybraných peněz do sociálních nebo kulturních fondů. Veřejnost poplatky beztak vnímá jako skrytou daň, jen neví, na co a komu ji odvádí. Proč by tedy část těchto peněz nemohla být využita na financování živé kultury, která současným trendem „jistého výdělku“ nejvíce trpí? Nejde jen o hudbu. Ve Francii se například z poplatků za kopírování financuje Národní centrum knihy, které podporuje spisovatele, nakladatele i knihkupce.

U nás žádnou takovou povinnost autorský zákon neukládá, založení nadace je čistě na vůli správce práv. Tolik pomlouvaný OSA například nadaci má. „Chápeme to jako svoji morální povinnost,“ říká jeho předseda Roman Strejček. „Já osobně bych podobné ustanovení v zákoně uvítal. Když není určeno kolik, a zda vůbec lze do nadace něco dát, máme dost omezený manévrovací prostor.“ Je to vidět. Celkový zisk OSA tvoří v posledních letech přes půl miliardy korun ročně, nadací však protečou jen necelé tři miliony.

Také Intergram má nadaci, ta však nepodporuje slibné talenty, ale hlavně staré a sociálně slabé umělce. „Sami zastupovaní umělci si odhlasují, kolik pošlou na podporu svých kolegů. Solidarita je většinou silná,“ říká Mařan.
Naproti tomu ředitel Dilie Srstka se prohlašuje za právního puristu a bytostného odpůrce nadací: „Vše, co Dilia vybere, putuje k autorům.“

Povinné zřízení nadací a fondů by jistě pomohlo kompenzovat nespravedlnost, bez které se plošné vybírání poplatků neobejde. Nejen ve způsobu rozdělování peněz mezi umělce, ale i ve vztahu k plátcům. Vždyť ti přece nekopírují jen umělecká díla. A alespoň část prázdných nosičů určitě nepoužijí k nahrávání cizího duševního vlastnictví.

převzato z www.respekt.cz