Samotáři o čtyřech až šesti lidech z Liberce? Inu, proč ne? V režii Davida Ondříčka a podle předlohy Jaroslava Rudiše opět ožívají podivné vztahy současných mladých lidí, tentokrát na Ještědu.

Příběh se skutečně soustředí jen na čtveřici, respektive šestici postav – je zde třicetiletý podivín Fleischman v podání Marka Taclíka, který na Ještědu slouží jakožto údržbář, ale více ho zajímají povětrnostní podmínky; pak dvě servírky a uklízečky pokojů, z nichž jednu hraje Klára Issová (Holka, prosím, přestaň už hubnout, ta žebra by se na tobě dala počítat, a když si sundáš triko, tak ani ta prsa nejsou, co bývala - i když fakt už by je nemusela ukazovat v každém filmu, leda by si časem chtěla udělat časosběrný materiál); je zde i číšník a prodejce Happy Lifu Patka, a konečně skutečný recepční v podání Jaromíra Dulavy, který myslí jen na to, jak zasunout, a neustále někoho vyhazuje z podniku, aniž by k tomu měl oprávnění. A ještě nutno zmínit Čechoněmce Franze, hraje jej dokonalý Ladislav Mrkvička, připomínající vizáží naprosto Eduarda Cupáka, jenž se vrací do rodných míst vzpomínat nejen za sebe, ale i svého ve válce padlého přítele...

Osudy všech se navzájem prolínají a dotýkají, každý má nějaké cíle a směřování, a divák může po celý film dešifrovat jejich pohnutky a důvody chování. A tvůrci zcela správně různá odhalení dávkují po troškách, takže třeba o rodičích dvou hlavních postav se dozvíme ony podstatné informace až v závěru. Škoda ale, že se s většími charaktery postav nepracuje opět již od počátku, aby se do nich člověk mohl vcítit a mít tak svého „hrdinu“ či „hrdinku“.

A opět se zde setkáváme kdovíproč s neuvěřitelným českým klišé – hlavním hrdinou je opět člověk-pitomec. Nebo jinak řečeno ne zrovna normální člověk, který v životě neopustil Liberec a má problém dostat za hranice města, aniž by způsobil nějaký poprask. Z této fóbie pak vzniklo množství neuvěřitelných scének na jedno jediné téma – jak se o překročení hranice města pokouší, ale nepovede se mu to. Navíc Marek Taclík občas hraje – včetně zakoktávání se – jako by se učil z nejhloupějších hereckých rolí Pavla Lišky, přičemž některé grimasy odkoukal od jistého Jirky Macháčka. Snad nejnormálnější postavou celého příběhu je služebná a číšnice Zuzana ve skvělém podání Dity Zábranské – obyčejná holka odkojená Cosmáčem, která přesto hledá svoje životní štěstí, přes všechnu tu smůlu, co si sama nadrobí, nebo se na ni řine sama. Taková řeklo by se obyčejná holka, jakých potkáváme dnes a denně desítky, a která má svoje malé, ale problémy, a řeší pro nás, malé, ale pro ni velké životní prohry. Chtělo by se říci – ejhle, konečně v českém filmu nějaká životná postava z masa a krve! Příštipkaření Jaromíra Dulavy, vtípky s „rosničkou“ apod. jsou jen poplatné režisérovým touhám po hláškách a vtipech za každou cenu, a tentokrát to až tak moc nefunguje, nebo dokonce vůbec. Ostatně, dialogy, jak jsem již naznačil, jsou skutečně často šroubované, ne zrovna životné, šustí papírem a mladí lidé by je asi z úst nevypustili. Stejně tak různé náhody (schválně si spočtěte, kolikrát se Fleischman s Iljou setkají čistě čirou náhodou?) děj filmu poněkud shazují, i když dejme tomu bychom mohli na ně zkusit aplikovat mystérium schopnosti předpovídat do detailů počasí, jež Fleischman tak dobře ovládá.

Nutno však podruhé zmínit obrazovou stránku filmu, která je perfektní a z genia loci Liberce a potažmo Ještědu vytahuje to nejlepší a ještě v dokonalém hávu. Viktor Polesný, který něco podobného nezvládl s Ústím nad Labem u Milenců and Vrahů (nebo jak zní nakonec český název tohohle filmu), by se mohl učit. A také různá mrknutí okem – např. role Kláry Issové a štěk Tatiany Vilhelmové jakoby udělal jakýsi most a nabídl nám Indiánské léto po dvaceti (nebo kolika?) letech – působí v kontextu „porevolučního“ českého filmu (myšleno po roce 1989) zajímavě.

Ani tento snímek se nevyhnul figurkaření, viz postava recepčního v podání Jaromíra Dulavy, která nemá žádný další či větší rozměr, nebo při návštěvě herny figurky hráčů a bodyguardů. Přesto jde alespoň o nějaký, a kupodivu slušný, pokus o nějaké poselství, posílení nějakých pozitivních hodnot v člověku a povzbuzení v hledání toho dobrého v druhých, ačkoliv ti se zdají velmi podivní a podivínští. Tož tak.